Bc. Martina Vaňková
Nový film irského režiséra Johna Carneyho, nazvaný Srdcovka, se snaží zaujmout diváky příběhem o krádeži hudebního hitu, který se odehrává v prostředí irského Dublinu. Hlavní postavou je Rick Power, kterého ztvárňuje Paul Rudd, americký expat, jenž se usadil v Dublinu a žije jako frontman svatební kapely The Bride and Groove. Jeho život se změní, když se na jedné z venkovských svateb setká s Danny Wilsonem (Nick Jonas), bývalým členem populárního chlapeckého boybandu, který se snaží oživit svou kariéru. Základní konflikt filmu spočívá v otázce uměleckého autorství, což se stává klíčem k dramatickému vývoji příběhu.
Rick během noční jam session s Dannym zahraje svou nedokončenou melodii s názvem How To Write A Song Without You, a o několik měsíců později ji slyší v rádiu jako hit, který Danny přetvořil do sterilního popového megahitu. Tento moment je pro Rika klíčový a vyvolává v něm pocity zklamání a hněvu, které se snaží zpracovat. Film se na první pohled jeví jako lehká satira o mužích, kteří se odmítají smířit s vlastní průměrností, avšak postupně sklouzává k sentimentu, což může diváka odradit. Carneyho styl, který byl v minulosti oslavován, zde začíná působit jako zaseknutá deska, která nereflektuje proměny hudebního světa a současné kulturní kontexty.
Umělecké autorství a mužské ego
V Srdcovce Carney znovu otevírá téma uměleckého autorství, které bylo klíčové i v jeho předchozích dílech, jako jsou Once nebo Sing Street. V tomto filmu se však zdá, že se autor snaží říct něco nového, ale nedokáže to. Postava Rika, který je konfrontován s úspěchem svého „ukradeného“ hitu, reprezentuje zhrzené mužské ego, které se snaží vyrovnat s vlastními selháními a zároveň hledá smysl v umění. Carney se v některých scénách ukazuje jako mistr v zachycení kreativního procesu a intimní dynamiky mezi hlavními postavami, avšak ve druhé polovině filmu se vyprávění stává méně soudržným a čelí problémům s rytmem a energií.
Scény, které se zaměřují na proces tvorby a vzájemné sbližování dvou odlišných osobností, jsou v Srdcovce obzvlášť silné a působivé. Carney se svým jedinečným stylem dokáže vystihnout nuance mezilidských vztahů a emocionální hloubku, avšak jeho schopnost posunout příběh kupředu a vytvořit dramaticky ucelenější tvar, se ukazuje jako slabina. Tím, že se film snaží vyrovnat s otázkami uměleckého autorství a mužského ega, ztrácí na dynamice a divák může mít pocit, že se vyprávění zastavuje a rozpadá na menší části, což narušuje celkový dojem z díla.
Omezení a potenciál Carneyho stylu
Carney, který si vytvořil specifický autorský styl, si získal pozornost diváků díky svému jedinečnému přístupu k hudebnímu vyprávění. Nicméně, v Srdcovce se zdá, že jeho kreativní potenciál je limitován opakovanými tématy a nedostatečným rozvojem postav. I když se film snaží zachytit atmosféru irské kultury a hudební scény, nedokáže přinést potřebnou jiskru, která by diváka udržela v napětí. Příběh o uměleckém egoismu a krádeži hitu se tak stává spíše předvídatelným než překvapivým, což může zklamat fanoušky Carneyho předchozí práce.
Celkově lze říci, že Srdcovka je filmem, který má potenciál zaujmout, ale nedokáže plně využít svých silných stránek. Zatímco některé scény jsou skutečně silné a působivé, celkové vyprávění postrádá potřebnou dynamiku a energii, což může diváka odradit. Carneyho úspěchy v minulosti mu umožnily získat důvěru diváků, avšak Srdcovka se ukazuje jako projekt, který sice má své kouzlo, ale zároveň trpí nedostatečným rozvojem a opakujícími se motivy, které mu brání v dosažení skutečné hloubky a originality.
